Osobní vzpomínka na Ala Unsera seniora

I když bylo mnozí kolegové toho názoru, že „člověk stejně nemá šanci“, rozhoupal jsem se před dvěma lety konečně k tomu, abych zažádal o akreditace na proslulých 500 mil v Indianapolisu. Zvláště poté, co mi bývalý jezdec F1 a Indy, Derek Daly dodal odvahy slovy „Jen jim napiš – uvidíš že to u Tebe klapne.“ Měl pravdu – netrvalo to ani 24 hodin a obdržel jsem e-mail s potvrzením.

Už tehdy jsem si byl jist, že mě čeká něco velkolepého. Retrospektivně viděno těch 5 dní v městečku Speedwayi a na jeho oválu (ano, proslulá trať  se nenachází ve městě Indianapolis, ale jen na jeho periférii) překonaly i mé nejodvážnější sny. Hlavně v tom ohledu, že jsem dostal (v mnoha případech poslední) možnost, setkat se s opravdovými giganty Brickyardu. Nic proti vítězi ročníku 2019 Pagenaudovi, nebo jeho soupeřům Castronevesovi, Dixonovi či Satóovi – co ale už jsou tito „piloti Dallara-Cupu“ proti jménům jako Penske, Rutherford, Andretti, Vukovich, Mears, nebo bratři Unserovi? A  právě ohledně Bobbyho a Ala Unsera se ona smutná předtucha „prvního a zárověň posledního setkání“ již vyplnila. Sedm měsíců po smrti trojnásobného vítěze Indy500 Bobbyho, zemřel před několika dny i jeho bratr Al, který tento jedinečný podnik vyhrál čtyřikrát.

Nemá smysl zde znovu vyčítat všechny Alovy úspěchy, ty jsou vypsány jinde. Již samotná skutečnost, že na Brickyardu triumfoval tak často z 82letého muže ze státu New Mexico dělá jednoho z nějvětších US-sportovců všech dob. Díky úvodem zmíněné návštěvy Indianapolisu se mohu ohládnout alespoň na několik krátkých osobních zážitků. Al Unser mi ovšem „něco říká“ již dobrých 43 let: Když jsem roku 1978 v rukou držel můj první výtisk německého „auto sportu“, tak v něm mimo jiné byla reportáž z Indianapolisu. Tehdy nevyhrál nikdo jiný, než právě Unser na Lole Jima Halla. Roku 2019 jsem pak „stihnul“ podat tomuto gigantovi ruku při exklusivním setkání legend, nechat si od něj později v paddocku podepsat modýlek, vyfotit si ho, jak objíždí okruh v jednom z VIP-Pace Carů a obdivovat jeho vítězné Colty-Ford v tamním muzeu.

Naposledy jsem Ala Unsera seniora viděl, když krátce před startem závodu dojel do paddocku s veteránem, který si dělil s další legendou Johnnym Rutherfordem. Stál jsem vedle jejich vozu a fotil, jak se Unserovi nedařilo vystoupit. On i bratr Bobby měli již tehdy jasně viditelné zdravotní potíže a Ala prostě nějak neposlouchaly nohy. V tom ho zezadu nečekaně popadly dvě tlapy černocha a než se nadál, vytáhly ho z úzkého kokpitu. Al byl celou akcí udivený až ustrašený, i když se kolem všichni smáli. Neviděl totiž to co oni: Muž, který ho vytáhl nebyl nikdo jiný, než Willy T. Rbbs – jediný černoch, který se kdy do Indy 500 kvalifikoval. Celou legrační scénou, se mimo jiné bavili i Rutherford, Tony Stewart a Lynn St. James

I proto ještě jednou děkuji osudu, že mě do Indianapolisu roku 2019 „zavál“. Když už jsem Ala Unsera seniora nikdy neviděl „naživo“ závodit, tak jsem se s ním alespoň směl setkat…

Text a foto: Roman Klemm

reklama

Zveřejněno:

Share on facebook
Share on twitter
Share on telegram
Share on whatsapp
reklama

Novinky

reklama

Rubriky

Osobní vzpomínka na Ala Unsera seniora

Zveřejněno:

Share on facebook
Share on twitter
Share on telegram
Share on whatsapp